Byla slunná neděle a právě jsem se blížil k sokolímu svatostánku na Malé Straně, kde se za chvíli zúčastním spolu s dalšími manažery simultánky proti mistru světa Viswanathanu Anandovi. Atmosféra je uvolněná, přesto vládne u všech účastníků napětí z nadcházejícího souboje. Po obhlídce místa činu sedám ke stolku a spíše než na usměvavé hostesky se snažím soustředit se na nadcházející hru.
Pan Matocha zahájil dnešní klání. V zápětí přichází mistr v celé své velikosti. Jeho aura ovládla atmosféru v sále. Jsme na stejné vlně s ostatními účastníky simultánky. Těšíme se, jak to Anandovi nandáme. Atmosféru na moment přerušuje pouze pan prezident, jenž přišel exhibici podpořit svou přítomností a komentáři.
Mistr, tedy Anand, má bílou barvu a začíná táhnout, jeho armáda se začíná sunout jako lavina směrem k mým šikům. Zápas propukl v plné síle a všichni se mlčky nechali zatáhnout do bojové vřavy. Po pár tazích jsem pochopil, že mistr nemá svůj titul jen tak. Po ztrátě dámy, které se mistr zmocnil s nebývalou brutalitou, prahnu po odplatě. Bojová vřava sílí. Moje armáda však působí jako šiky kamikadze. Dochází sice k pobití významných figur na obou stranách, mé řady však znatelně prořídly a je nutné chránit krále. Po další desítce tahů však bylo jasné, že ani chrabré sebeobětování poddaných krále nespasí a ačkoliv mistrovi řady jsou též značně zdecimovány, jeho taktické manévry a útočné výpady působí naprostou demoralizaci, která nemůže skončit jinak, než zaříznutím mé hlavní figury. Ano, mistr je opravdu mistr. Jeho promyšlená hra a koordinované útoky přinesly své ovoce.
Na večerním rautu, kde jsem vyslechl osudy mých spolubojovníků a žal utěšil pohledem na ladné křivky přítomných hostesek a nejednou sklenkou dobrého vína, musím říci, že celkově jsem vyhrál, neboť jsem si mohl zahrát opravdu mistrovskou partii.