Každá společnost by jistě peníze použila na něco jiného – prostřednictvím vyšších dividend by vrátila kapitál podílníkům, splatila napůjčované peníze nebo provedla strategické akvizice. Jak by společnosti s penězi naložily, není podstatné, důležité je, že by peníze začaly pracovat. Proč se to tedy dávno neděje?
Odpověď je jednoduchá. Americká daňová soustava totiž penalizuje repatriace takzvaných příjmů ze zahraničních zdrojů, v zásadě tedy zisky zahraničních poboček amerických korporací. Tento kapitál tak drží mimo USA náš vlastní daňový systém.
Na rozdíl od většiny zemí americká daňová soustava zdaňuje zisky amerických korporací v zámoří. Federální daňový zákoník umožňuje odložení zdanění mimoamerických zisků, dokud korporace tyto zisky nepřevede do USA. A jelikož poté je na tyto zisky vztažena 35procentní daň, není divu, že většina z nich zůstává mimo území Spojených států.
Vzhledem k nevýkonné ekonomice, debatám o potřebě dalšího stimulu a úvahám o zvolnění politiky Fedu, návrat miliard, možná i bilionů dolarů by měl být jasnou prioritou. Ačkoli většina firem potřebuje kapitál v zahraničí pro své tamní operace, je zřejmé, že firmy drží v zahraničí mnohem více hotovosti, než je třeba.
Kdyby došlo ke změně daňového systému naznačeným směrem, šlo by o největší ekonomický stimul všech dob a státní kasu by to nestálo ani dolar. Naopak růst podpořený použitím těchto peněz by generoval miliardy na zvýšeném výběru daní.